Musíme toho opravdu tolik zvládnout?

Před pár lety jsem hodně přemýšlela nad tím, proč hlavně my, ženy – matky, máme pocit, že toho musíme tolik zvládnout? Od péče o naše ratolesti a partnera po celý chod domácnosti.

Souvisí snad to přesvědčení s našimi generacemi před námi? Kdy ještě muži odcházeli do války a ženy tedy žily v tom, že teď se musí o vše postarat sami?

Jisté vysvětlení by to bylo.

Já sama byla vychovávaná k samostatnosti. Ze začátku jsem byla nadšená, že jsem si se spoustou věcí dokázala poradit a nebyla na nikom závislá. Všechno jsem si dělala podle sebe a měla jsem vždycky radost, když se mi to povedlo dovézt do zdárného konce.

Bohužel pro mě, jak jsem později zjistila, všechny ty radosti z vydařených věcí způsobily, že jsem si začala myslet, že by to nikdo jiný líp neudělal. Že jen já vím nejlíp, jak si s danou situací poradit. Stal se ze mě vlastně takový příliš samostatný perfekcionista.

Že to není úplně dobře jsem pocítila v momentě, kdy jsem se po rodičovské vrátila na plný úvazek zpět do práce.

Vzhledem k tomu, že si všichni za ta léta zvykli na mou samostatnost, byl velký problém je přesvědčit o opaku. A i pro mě bylo po tolika letech zvláštní žádat o součinnost. Trpěla jsem pocity méněcennosti z toho, že to nezvládám tak, jak bych si přála. A můj vypěstovaný perfekcionismus mě doháněl k šílenství.

Chvíli to trvalo, než jsem se naučila ho potlačit a tím pádem spoustu věcí nehnat do extrému.

Zároveň s odstupem času vidím, že je sice fajn, když si umím poradit téměř s čímkoli. Vidím ale i to, že ne nadarmo se říká: „ve dvou se to lépe táhne.“ Všechny těžkosti se tak zvládají líp, většinou jsou i rychleji hotové a zbývá tak více času, který můžeme využít podle svých představ.

Nezapomínejte však, že i vy na oplátku musíte něco nabídnout či poskytnout. Jinak by ta součinnost nefungovala.

 

 

Jsem milující maminka malé školačky, která velice dobře ví, jak náročný dokáže být boj s časem. Sdílením svých zkušeností pomáhám ostatním maminkám tančit časem tak, aby z něj vytěžily maximum nejen po pracovní stránce, ale i po stránce svého osobního života a svého já.  Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. Hana napsal:

    Díky moc za článek. Přesně vím, o čem píšeš a asi to tak má opravdu většina z nás. Snad se mi podaří vypadnout z těchto kolejí, naučit se to jinak a lépe a dcerkám předat nový vzorec. Díky : )

    • Lucka napsal:

      Rádo se stalo. Budu držet palce, aby se ti povedlo vypadnout z těchto kolejí. I já s tím ještě občas bojuji, ale už je to o dost lepší než dřív 🙂

  2. Lucko, Ty snad píšeš o mně ;-). Máš pravdu, asi v tom lítá většina z nás. Jak už jsem psala, mě tý pokoře a vděčnosti za pomoc naučilo až třetí dítě, kdy to už fakt sama nedáváma i jsem si dovolila tu nedokonalost. Občas mě to teda yćhytí a začnu se užírat, že nic není perfektní, ale alespoň to už není pořád. A ano, návrat po prvním dítěti na plný úvazek (ještě k tomu na novou pozici) do práce, to bylo nepopsatelný. Naštěstí j sem zanedlouho znovu otěhotněla a poprosila o zkrácený úvazek na 6h denně a naštěstí mi vyhověli, jinak nevím, jak bych to zvládala…

Napsat komentář: Helena Procházková Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Více informací