Civilizační choroba jménem čas

Jela jsem k letitému kamarádovi pro nějaké doklady a jelikož se zároveň chystala oslava jeho kulatin, zeptala jsem se, co by si přál. A on na to: „dej mi více volného času“.

O pár dní později jsem ve škole vyslechla rozhovor dvou maminek o tom, jak nic nestíhají. Jedno dítko mají nemocné, s druhým je potřeba dojet na nějaký kroužek, manžel je neustále v práci a všechno leží na nich. A jak to tedy asi mají všechno zvládat, když ještě musí chodit do práce?

ČAS, ČAS, ČAS…TO JE NÁŠ SOUČASNÝ VELKÝ PROBLÉM

Stále častěji dnes ze všech stran slýcháváme tu čarovnou větu: „Nezlob se, nestíhám. Musím ještě pracovat.“ A stále častěji to od nás dospělých slýchávají i děti. Ty potom tráví většinu času u počítačů, tabletů, mobilů a jiných těchto zařízení, protože ty vlastně na ně mají čas kdykoli. Pokud jim zrovna nedojde baterka nebo nemají jinou poruchu.

Ještě před pár lety jsem byla taky takový rodič. Ze začátku jsem byla na sebe pyšná, kolik toho zvládám a vůbec mi nedocházelo, že bych dcerku nějak šidila. Ale s odstupem času se ze mě stala vystresovaná matka, jejíž heslem se stalo „slibem nezarmoutíš“.

Pak se ale moje dcera začala ozývat a protestovat proti takovému stylu života. Nejenže mi dost často připomínala, že jsem jí něco slíbila a doposud se toho nedočkala, ale zároveň začala být hodně plačtivá a nervozní pokaždé, když se měla ode mě odloučit. Hlavně při ranním loučení ve školce.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mi tím vlastně dává najevo, že ji chybím. Že nechce jen moje sliby, ale i opravdové činy. Došla mi jedna zásadní věc. Roste mi před očima a já vlastně ani nevím jak. A jak dlouho o mou pozornost bude ještě vůbec stát? Než přijde ta puberta a já budu v jejích očích ta nejhorší máma?

Pochopila jsem, že opravdu není nutné:

  • mít nabitý kalendář úkoly a povinnostmi,
  • obětovat své práci většinu svého času,
  • „ubít“ děti kroužky, aby neměly čas na blbosti (vy si totiž pak můžete připadat jako na dostizích),
  • mít doma permanentně naklizeno,
  • vařit denně teplé večeře, když máme všichni teplé obědy,
  • stydět se za to, že mám už týden koš plný prádla na žehlení,
  • spoléhat se jen sama na sebe, protože já přece všechno zvládnu nejlíp,
  • zavděčit se každému.

Co ale je nutné:

  • udělat si alespoň pár minut denně jen na sebe a hodit se do klidu,
  • nezanedbávat své ratolesti (oni potřebují vědět, že v tom bláznivém světě jsme tu pro ně),
  • nebát se poprosit o pomoc (ať už některého ze členů rodiny, nebo kamarádku),
  • o povinnosti v rodině se rozdělit,
  • žít život opravdu naplno a plnit si své sny (další pokus už nebude),
  • nebát se říct NE – ať už blízkým nebo v práci,
  • nemít výčitky z toho, že jsem něco ten den nezvládla,
  • nemít výčitky z toho, když strávíte celou neděli doma v pyžamu s „nohama nahoře“.

Máte pocit, že toho není možné dosáhnout? Věřte mi, že je to možné. Je však potřeba si problém času připustit a chtít s ním něco dělat. Když s ním totiž budeme chtít opravdu něco dělat, možnosti na změnu už se budou nabízet téměř sami.

Já jsem dnes vděčná za to, že jsem si tehdy ten problém připustila. Dcera mi říká: „mami, ty už nekřičíš, jako dřív“. Nebojí se za mnou přijít, když jí něco trápí, protože ví, že jí neřeknu „teď nemám čas“. Nemusím už jen slibovat, ba naopak vyhledávám příležitosti, jak si naplno užít společně trávený čas.

 

 

Jsem milující maminka malé školačky, která velice dobře ví, jak náročný dokáže být boj s časem. Sdílením svých zkušeností pomáhám ostatním maminkám tančit časem tak, aby z něj vytěžily maximum nejen po pracovní stránce, ale i po stránce svého osobního života a svého já.  Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. Lucko, tedy, to je parádní článek i celé téma. Jsem nadšená, protože ano, to je přesně to, co teď potřebujeme nejvíc. Jo, dostat tak nějaký volný čas… Já to mám tak, že se opravdu vědomě snažím nezanedbávat děti a tak přes den, kdy jsem s nimi pracuji jen opravdu hodně málo. Na co ale už vůbec nemám čas, jsem já. a to je také špatně a už se to občas projeví. Proto jsem si naordinovala volné neděle, kdy vypnu od všech povinností. Ne, že bych si hodila nohy nahoru, to ne, ale úplně vypouštím své podnikání, úklid a rekonstrukci domu a vůbec si o víkendu chodím dřív lehnout. Není to tak dlouho, kdy už jsem si říkala, tak a teď se za chvíli psychicky sesypu. No naštěstí se to nestalo, ale byla to pro mě stopka. Mám tři malé děti a ano, už vím, že hrozně rychle rostou a nechci si to nechat ujít. Proto pracuji především po nocích a brzy ráno. Z teplých večeří hlavně teď v zimě neslevuji, ale jak píšeš, už se nestydím říct si o pomoc, necítím se dotčená, když mi partnerova maminka nabídne uvařené jídlo, nevyčítám babičkám ani partnerovi, že se o děti nestará tak,jak bych si to představovala, nebo že připálil jídlo. ano, taková jsem byla. Chtěla jsem mít všechno dokonalé, dřela jsem a dráždilo mě, když lidi kolem mě nedělali věci „dokonale“ (nebo možná i podle mých představ dokonalosti). Až třetí dítě mě naučilo pokoře, vděčnosti a taky si věci víc užívat a nehnat se pořád za něčím.

    • Lucka napsal:

      Helčo, moc mě těší, že tě článek i téma nadchlo 🙂 Souhlasím s tebou. Každý si musíme najít způsob podle svých možností, který nám bude vyhovovat, abychom si ten čas pro sebe dokázali udělat. I kdyby šlo o 15 min denně, protože někdy i to stačí. A spokojená máma = spokojená rodina 🙂 tedy alespoň u nás to tak funguje 😉

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Více informací