Můj příběh

Jsem milující maminka malé školačky, která velice dobře ví, jak náročný dokáže být boj s časem. Sdílením svých zkušeností pomáhám ostatním maminkám tančit časem tak, aby z něj vytěžily maximum nejen po pracovní stránce, ale i po stránce svého osobního života a svého já. 

Můj příběh aneb jak jsem se přestala bát rychle letícího času

Jsem ženou, která si dokáže v dnešní době plné shonů naplánovat a organizovat svůj den tak, abych měla čas jen pro sebe, ale i na svou rodinu a přátele a přesto se necítila uběhaná a vyčerpaná. Dokázala jsem najít řešení, abych se cítila spokojeně a zároveň tuto spokojenosti šířila dál ve svém okolí. Volný čas si umím užít tak, abych úplně vypnula z režimu „práce a povinnosti“ do „klidového režimu“ a nabrala tak sílu a energii na další dny.

Svůj den jsem si musela dobře plánovat již v době studií na VŠ, protože jsem zároveň chodila do práce. V té době se to ještě zdálo být tak jednoduché. Jenže pak přišla dcera a rodina a povinností rázem přibylo. Najednou už dříve zaběhnutý způsob nefungoval. Můj život už nebyl jen o mě. A já se během chvilky ocitla v koncích.

Psal se červen 2015...

Seděla jsem doma na zahradě u našeho domečku a přemýšlela jsem, kde všude jsem udělala chybu. Byla jsem na pokraji svých sil a totálně vyčerpaná. Neměla jsem absolutně žádnou chuť do života. Vše, co mě dříve těšilo a dělalo mi radost, najednou nebylo. Měla jsem dojem, že na nic z toho, co bych chtěla, nemám vůbec čas. A když už jsem nějaký vyšetřila, věnovala jsem ho hlavně dceři, kterou jsem si chtěla a stále chci maximálně užít, dokud je malá a sama o to ještě stojí.

Ale co já a nějaký ten čas pro mě???

Dokud jsem byla s dcerou doma na rodičovské, všechno se plánovalo celkem hladce. S dcerou jsem si společně trávený čas užívala na maximum. Ještě v kočárku jsem jí brala sebou na brusle nebo na dlouhé vycházky. Když povyrostla, jezdila se mnou v sedačce na kole, v zimě jsme zase bobovali. Na zahradě jsme spolu sázely kytky. Zároveň doma bylo naklizeno a uvařeno. To všechno můj partner velice vítal. Měl tak více času věnovat se rekonstrukci našeho domečku.

Měla jsem zároveň i čas na své blízké, na což si rázem všichni zvykli. Jakmile bylo cokoli potřeba, byla jsem první na seznamu adeptů, kteří můžou v podstatě kdykoli a s čímkoli pomoci. V té době mě to ještě těšilo. Měla jsem pocit důležitosti a zároveň pocit naplnění, když má pomoc vedla ke zdárnému a úspěšnému konci.

Pak jsem se ale vrátila z rodičovské do práce a všechno se začalo měnit...

Můj život smrskl jen na samé povinnosti. Ráno odvézt dceru do školky, pak do práce, odpoledne zase do školky, poté mimo školkové aktivity s dcerou, většinou i nákupy a starost o domácnost. Bezmyšlenkovitě a stále dokola jsem dělala totéž.

Přišla jsem si jako ten robot, co jen plní nějaké úkoly, protože se to po něm chce. Nikoli proto, že by to on sám chtěl.

Na návrat do práce jsem se po rodičovské na jednu stranu těšila. Chyběl mi ten náš pracovní kolektiv a taky jsem se těšila, že budu řešit zase i jiné věci, než jen ty běžné záležitosti chodu domácnosti a péče o dcerku. Během chvíle mi ale prvotní nadšení opadlo. Práce bylo stále více a já si ji stále častěji nosila domu a dodělávala ji po večerech. Nikdo už však nebral ohled na to, že mám malou dceru a nemůžu tedy každou chvíli dělat přesčas.

Do toho jak na potvoru každou chvíli rodina a blízcí volali, jestli bych mohla pomoci s tím a oním, jestli náhodou nevím to a to. A já se brzy dostala do pozice, kdy jsem telefon začala nesnášet, protože mi jen ubíral čas. Ty tam byly moje záliby v podobě jízdy na kole, bruslích, plavání, dlouhých procházek a výletů s rodinou či přáteli.

Chyběl mi čas a energie na jejich plánování, natož na samotnou realizaci.

A aby toho nebylo málo, ruku v ruce s tím vším se dostavila i partnerská krize.

Přítel v té době veškerý svůj volný čas věnoval hlavně rekonstrukci našeho domečku, takže o nějakém společně tráveném čase nebo výpomoci z jeho strany se mluvit nedalo. A ani já už neměla dost sil, abych třeba s něčím pomohla jemu. A tak jsme spolu v podstatě přestali komunikovat, a když už jsme spolu mluvili, jen jsme si vyčítali to, co jednomu nebo druhému vadilo.

Chyběla nám vzájemná podpora a stále více jsme se odcizovali.

Copak tohle je život??? Takhle chci žít dál???

Došlo mi, že takto dál žít nemůžu a ani nechci. Ale jak najít tu správnou cestu? Nepatřím k lidem, kteří by se snadno vzdávali bez jakéhokoli boje. Život už mi do cesty přihrál spoustu překážek – rozvod rodičů, studium VŠ při práci, těhotenství bez tatínka, životní neshody v rodině a podobně. Přesto jsem se s každou dokázala dřív nebo později nějak vypořádat, byť ne vždy to bylo jednoduché. Tak přece i teď musím najít ten správný směr.

Nemůžu přeci pořád jen sedět a plakat.

Začala jsem se více věnovat tématům o skloubení práce a rodiny, o vztazích, o nastavení životních priorit, o radování se i z maličkostí.

Více jsem si všímala svého okolí a toho, jak to všechno funguje v jiných rodinách. Jak mají či nemají rozdělené povinnosti. Jestli i oni bojují s časem nebo již mají nějaké vychytávky.

A jednoho dne to přišlo...

Jako na zavolání přišla nová nabídka práce. Jednalo se o stejnou profesi (hlavní účetní), ale v jiné firmě. V podstatě ze dne na den jsem se rozhodla nabídku přijmout a přesně 31.7.2015 jsem podala v práci výpověď.

V první moment přišla velká úleva. V tom dalším už se dostavila pochybnost, zda to rozhodnutí nebylo unáhlené a zda toho jednou nebudu litovat. S odstupem času jsem poznala, že s lidským přístupem se spolupracuje daleko líp než jen s honbou za výsledky.

Následovaly postupně další změny. Některé změny byly jednoduché, některé naopak těžší a chvíli to trvalo, než jsem je já, moje rodina a okolí přijalo.

Musela jsem se naučit říkat NE, nebát se požádat o pomoc a nespoléhat jen sama na sebe. Musela jsem se naučit stanovovat si svoje priority a změnit úhel pohledu na některé věci. Naučila jsem se svůj den plánovat po novu tak, abych měla dostatek času pro sebe, ale i svou rodinu a přátele.

Výsledkem je šťastná dcera, která mi dnes říká „mami, ty už nekřičíš jako dřív“ a i zažehnaná partnerská krize. Pochopila jsem, že pokud budu spokojená já, budu moci spokojené dělat i své okolí.

Čas je věčný problém dnešní doby

Proto jsem se rozhodla své know-how sdílet s ostatními. Abyste nemuseli trávit tolik času hledáním informací a způsobů, jako před pár lety já. Ukážu Vám cestu, jak se ze všech povinností nezbláznit a jak využít každou příležitost, aby Vám zůstal i nějaký volný čas. Poznáte, že není nutné stále stíhat všechno. Že jsou věci, které mohou počkat. Že není třeba stále od svých ratolestí slýchat větu: „ale mami, ty jsi mi slíbila, že dnes půjdeme do bazénu.“

Neříkám, že je to jednoduché, ale za tu námahu to jistě stojí.