Opravdu musíme každému vždy vyhovět?

„Jste tři, musíte se podělit. Jsi nejstarší, máš mít rozum a ustoupit. Musíš jít na gympl, vždyť nejsi hloupá.“

Tyhle a další podobné věty zná asi spousta z nás. Mě vlastně provázely celé dětství a tak mi ani nikdy nepřišlo nijak zvláštní, když mě někdo přišel požádat o pomoc, abych mu řekla NE. Byla jsem vlastně vychovávána v tom podřizovat své potřeby potřebám ostatních. A bylo jedno, jestli to byl někdo z rodiny, přátel nebo z práce.

Až s narozením dcery jsem zjistila, že tento „vstřícný“ přístup není ideální. Neměla jsem už tolik času, abych mohla nadále všem vycházet vstříc, neboť většina mé pozornosti patřila právě narozené dceři. V této době mi pomalu, ale jistě docházelo, že potřeby ostatních nejsou až tak důležité, neboť oni jsou schopni si už se svými problémy poradit sami. Zatímco dcerka teprve všechno poznávala a učila se. Ona byla ta, kdo potřeboval naši lásku a pozornost.

Vy nepřijdete na oběd?!

„V sobotu budeme slavit ty dědovo narozeniny, tak přijďte už na oběd,“ volala babička. Vzhledem k tomu, že šlo o významnou událost, nepřicházelo v úvahu jí odporovat. Já ji však řekla, že přijedeme až po obědě. Až se Terezka vyspí, protože jinak by byla unavená a protivná a z celé oslavy by nikdo nakonec nic neměl.

„Prosím tě, ty toho naděláš. Holka se může vyspat tady. Vždyť si vás ani neužijeme.“

A už to začalo. Opravdu to já přeháním, když nechci půlroční dítě uspávat v cizím prostředí, kde navíc bude spousta hluku? Vždyť přece ví, jaká ta naše holka je. Musí mít ten svůj režim, aby byla spokojená. A při každém pokusu o narušení jejího režimu jsme se jen se zlou potázali.

Nikdy mi nikdo neřekl: „Jasně, my to chápeme. Přijďte hned, jak budete moci.“ Nikdy mi nikdo neřekl, že tomu mému NE rozumí a chápe ho. A proto mě ty mé pocity nutily říkat NE co nejméně.

A dokud jsem byla s dcerku doma, relativně se mi to dařilo.

Další zlom však nastal, když jsem se vrátila po rodičovské dovolené zpět do práce.

Díky všem výše uvedeným pocitům jsem se ještě z počátku snažila to své NE říkat co nejméně. Nicméně díky tomu mi v práci přibývaly úkoly, doma všechno taky čekalo jen na mě a nedejbože, aby přišel ještě někdo jiný s prosbou o pomoc.

Cítila jsem se vyčerpaná, podrážděná a na pokraji svých sil. A to se samozřejmě začalo projevovat i na mém vztahu s partnerem a dcerou.

Tehdy jsem pochopila, že se opravdu nemůžu zavděčit všem. Že ráda pomůžu ostatním, ale za předpokladu, že tím já neutrpím.

Nebojme se tedy říci NE dětem, partnerovi, rodině, přátelům či kolegům v práci, když po nás chtějí aktivitu, na kterou se zrovna necítíme. Oni se sice budou s velkou pravděpodobností tvářit uraženě, dotčeně a nepochopeně. My si tím však ušetříme nějaký čas pro sebe. A přiznejme si na rovinu. Jsou i oni ochotni nám být nápomocni, kdykoli si vzpomeneme?

Nechci tímto článkem nabádat k tomu, abychom jen říkali NE. Naopak. Buďme nápomocni, když nás o to někdo požádá. Pokud si  však nejsme jisti, že se nám to bude hodit, nechme si čas na rozmyšlenou nebo najděme nějaký jiný kompromis. Dejme najevo své pochopení, ale sdělme své důvody, proč NE. Nezapomínejme však na sebe a svou spokojenost.

Važme si sami sebe a svého času 🙂